„Kolik že je to let, co jsme na poslední chvíli unikli té děsivé katastrofě?“
„Sedmdesát, možná osmdesát, už si vlastně moc nevzpomínám … „
Děd Zaifir na otázku „Jak dlouho již takhle živoříme?“
Sobotní soumrak pomalu padal na Osadu Naděje. Stejně jako předchozí sobotu, i sobotu před ní, či vlastně všechny předcházející soboty, se obyvatelé Osady začínali rozvážně trousit do taverny U Kapitána. Stalo se již tradicí, že nad pivem a špízy z ohniště diskutovali události předchozího týdne, plánovali nadcházející práce a řešili spory. Nebo alespoň tak byla ona setkání prezentována. Ve skutečnosti se pilo buď hodně, nebo strašně moc. Z naplánovaného se toho zpravidla moc neuskutečnilo, neboť si málokdo na druhý den pamatoval, o čem byla řeč. Spory se rozsekly ve chvíli, kdy padla poslední facka. Ale ty špízy, ty stály za to. Vynikající!
Jako děti jsme po příchodu ke Kapitánovi okamžitě běželi do rohu za krbem. Celá taverna byla jedna místnost s několika těžkými dřevěnými stoly a lavicemi pokrytými kožešinami. U stěny naproti dveřím byl výčep. Na něm stával dřevěný sud piva a hospodský, kterému nikdo neřekl jinak než „Kapitán“, se opíral o trám a sledoval dění v místnosti. Tu měl jako na dlani, krom rohu za krbem, kde se dalo trochu schovat. Proto se nám tam tak líbilo. Útulný chráněný kout zaplněný teplem vycházející z krbu. Navíc zde vždycky sedával starý děd Zaifir.
Děd Zaifir byl samozvaným dědečkem pro všechny děti Osady. Věkem nemohl být daleko od stovky. Pouze on jediný si pamatoval události před založením Osady. Narodil se ještě na Slunných Ostrovech, nacházejících se daleko na západě. A byl to on, kdo velel lodím, které prchali ze Slunných Ostrovů poté co se probudila starodávná sopka. Společně dorazili do Lapise a na menším z ostrovů založili Osadu Naděje. Následně odložil kapitánskou čepici a postavil si tavernu U Kapitána. Hospodský, který teď stojí za výčepem je jeho vnuk, a přestože mu nikdo neřekne jinak než „Kapitáne“, v životě na moři nebyl.
Všechny děti z Osady děda Zaifira milovaly. Ve svém věku se již nepouštěl do diskusí, plánování či vyřizování účtů. V poklidu si v našem rohu taverny užíval tepla krbu, nohy natažené a opřené o štokrle, pivo v jedné ruce, dýmku v druhé. Vyprávěl nám zvědavcům tu příběhy ze Slunných Ostrovů onehdy mýty a legendy našeho nového domova. Bývalý kapitál totiž uměl jako jeden z mála číst, a za léta v taverně pokoupil od poutníků, obchodníků i kupců knih, že by to vystačilo na menší knihovnu. Zrovinka dnešní sobota byla zcela výjimečná. Připadla na ní slavnost Beltaine, oslava jara. Všichni obyvatelé Osady celý den opravovali ploty na pastvinách, po zimě vyhnali dobytek na čerstvou, jasně zelenou trávu a na každém kopci zapálili oheň, aby zajistili ochranu před zlými duchy. Po takto namáhavém dni, spokojení i vyčerpaní zasedli ke stolů. „Dnes se bude slavit. Nikdo se neporve. To je dobré, tuze dobré.“ Začal si pro sebe libovat děd Zaifir. „Vypadá to, že dnes bych vám mohl povědět legendu o stvoření souostroví Lapise. Bude na to klid, příhodná doba a taky se dozvíte něco o zemi, kde žijete. O zemi, která je teď vaším domovem“. V tu ránu všechny děti ztichly. Všichni jsme upřeli zrak na děda a dychtivě čekali na vyprávění.