Pozvolna se začínalo rozednívat. Oknem jsem zaslechl vzdálené cvrlikání prvních nedočkavých ptáků. Mohlo být tak půl páté ráno, když se otec vplížil do pokoje, aby mě probudil. Velice jej potěšilo, když zjistil, že jsem již samou nedočkavostí vzhůru. Kdyby tak věděl, že jsem ještě nespal. Hodil jsem přes sebe trochu teplého oblečení, přece jen v tuto hodinu je u vody chladno a oba jsme se nenápadně vyplížili před dům. Zde bylo vše pečlivě nachystané. Pruty, návnady, podběrák, snídaně a pádla.
Upřímně nikdy jsem nechápal proč otec vyráží rybařit každou neděli. Jeho obživou byl rybolov. Lovil tedy ryby každý všední den a na vodu vyrážel ještě za tmy, aby se ráno stihl otočit v přístavu s první várkou ryb na prodej na místním trhu. On tvrdil, že to nelze porovnávat. Na moři se loví se sítěmi, musíš hlídat vlny, lovíš abys nakrmil rodinu. V neděli se loví na jezeře, pruty. Lovíš a pozoruješ, naučíš se číst hladinu a břehy, také zklidníš hlavu a myšlenky se ti samy poskládají. Až o mnoho let později jsem pochopil že při našich výpravách vůbec nešlo o ryby. Nezáleželo na tom, jestli něco ulovíme. Jediné, na čem opravdu záleželo byl ten klid, čas a prostor pro povídání. Otec mě bral na ryby, aby mě učil o život vše, co sám věděl.
Takže vzpomínané nedělní ráno mělo zcela tradiční průběh. Asi pět kilometrů za Osadou začínalo Hluboké jezero. Ano, první osadníci, když hledali pitnou vodu dorazili k jezeru, které jim přišlo hluboké. No, nikdy jsem netvrdil, že oplývali fantazií. Do Hlubokého jezera ústily obě říčky na ostrově, všechny ryby tedy dřív nebo později skončily zde. Pro lov opravdu příhodné místo. Naskočili jsme do loďky i se vším vybavením a pádlovali několik desítek metrů od břehu, abychom se dostali nad hlubší vodu. „Čím hlubší voda, tím větší ryba,“ pronesl otec. Jako minulou neděli a neděli před minulou nedělí a hned na to napíchl na háček zrníčko kukuřice a nahodil kousek od loďky. Chvíli pozoroval, jak se splávek pohupuje na hladině, pak polo přísným pohledem poměřil můj nához a když jej vyhodnotil jako uspokojivý, potichu si odkašlal a rozmluvil se.
„Včera jsem zaslechl, jak vám starý Zaifir vypráví legendu o stvoření,“ trochu ve mně hrklo, jak otevřel zrovna tohle téma. „Víš, určitě není na škodu, abys věděl, jak tenhle svět vznikl. Protože, si myslím, no víš, že pouze tak můžeš zcela pochopit, jak tento svět funguje a uspět. Chápeš, ne?“ ne zcela chápavě jsem se zadíval do jeho očí. Otci vždycky trochu trvalo, než chytil nit, takže začátky některých rozhovorů byly trochu, ehm, krkolomné.
„Dobře, řeknu to jinak. Čím víc informací máš, tím lépe pro tebe. Méně lidí tě převeze, neskočíš na špatnou nabídku, nebudeš tratit při obchodování,“ ha, tomuhle už se nedá nerozumět. Pokýval sem hlavou a pousmál se na něj. „Ale jak obchodování souvisí s legendovou o stvoření světa?“ zeptal jsem se. „Tedy, starý Zaifir ti vykládal legendu o stvoření a já bych si chtěl s tebou popovídat víc o současném světě. Možná ti to ve finále do sebe hezky zapadne.“
„Takže, sice si nepamatuji útěk lidí ze Slunných Ostrovů, jak starý Zaifir. Nebo nemám tolik načteno o mýtech a legendách našeho nového domova, ale jedno vím jistě. Osada Naděje už žádnou velkou naději pro tebe ani pro ostatní nenabízí. Schválně, až dnes půjdeme domů zaměř se na to, kolik domů v naší Osadě je neopravených a chátrajících,“ otec se na chvíli odmlčel, neboť to vypadalo že mu zabrala ryba.
„No, utrhla se mi, potvora. Ale musela mít aspoň 15 kilo. Neskutečný macek,“ uchlácholil se a znovu nahodil. „Víš, Osada byla ještě za mého dětství velkým obchodním přístavem, a ne ospalou vesnicí kde polovina lidí farmaří a druhá loví ryby. Důvodem byly události na pevnině, na Lapise. Zuřila zde tisíciletá válka mezi elfy a trpaslíky proti silám orků a temným. Čehož jsme my lidé dokázali hbitě využít a začali jsme vyrábět a obchodovat se zbraněmi. Samozřejmě jsme prodávali oběma stranám. Jo, jestli něco umíme, tak je to využít příležitosti a obchodovat. A teda, naše zbraně taky nejsou úplně k zahození,“ řekl hrdě napůl hrdě. Dobře věděl, že profit z války je sice stále profit, ale krvavé zlato si časem žádá další oběti.
„Když válka skončila, bylo potřeba obnovit křížem krážem celý Lapis. A zatímco elfové, trpaslíci, orkové i temní byli po válce zmoženi. Lidé nabrali dost síly v novém domově. Se zkušenostmi, které měli při obnově po útěku ze Slunných Ostrovů jsme se stali velice vítanými řemeslníky. Stalo se tedy, že nás elfové pozvali přizvali na Lapis a dovolili nám postavit si první město – Dynol. Samozřejmě výměnou za naši pomoc při obnově Lapise. Bohužel s tím, jak vzkvétal Dynol, upadala Osada Naděje. Nejdříve odešli ti nejlepší a nejambicióznější, pak ti co se nechali zlákat možným bohatstvím a nakonec odešli všichni ti, kteří uměli aspoň něco. Zůstali tu jen dvě skupiny lidí, ti kteří Osadu a zdejší ostrov milují a přijali jej za svůj nový domov, o který se z vděčnosti chtějí starat a ti, kterým aby člověk říkal kdy se mají nadechnout a kdy vydechnout. My samozřejmě patříme do té první skupiny,“ zasmál se otec a píchl se o háček, když chtěl nahodit udici kousek dál na jezero.
Tím otec vyčerpal připravené ponaučení pro nedělní rybolov a odmlčel se, abych si jeho slova srovnal sám ve své hlavě. Jak už víte, to se dělá nejlépe tak, když pozorujete vodní hladinu na Hlubokém jezeře.