Dávno, předávno, když ještě lidé nejezdili v autech, ale chodili pěšky, když místo letadel na obloze létali pouze ptáci, a když zvířátka uměla mluvit, žila byla v maličké italské vesnici ještě maličkatější myška se jménem Lotynka.
Jednoho dne se Lotynka probudila ve svém pelíšku za komínem, nastražila svá bystrá ouška a divila se copak, že to slyší? To nebylo jen štěbetání ranních ptáků, ani to nebyly zvuky vycházející z Giovanniho pekárny. V dálce bylo slyšet mnoho přemnoho hlasů, výskotu, a dokonce i hudba. Jejda, vyskočila a zaradovala se Lotynka. To musí být pouť! A opravdu, jako tomu bývalo každou první červnovou neděli, tak i tento rok do vesnice dorazila pouť. Abyste věděli, taková pouť to bývalo tuze převeliké pozdvižení. Není se tedy čemu divit, že myška Lotynka se musela jít na tu událost podívat.
Ze všeho nejdříve se musela náležitě připravit. Po spánku měla kožíšek celý poválený, a tak jej musela uhladit, aby se krásně leskl. Narovnala si fousky a vyčistila si zoubky. Když byla konečně připravená, seskočila dolů do pekárny, aby u okna posnídala kousíček bagety a sýra, který ji tam hodný pan Giovanny nachystal. Dnes musí úklid počkat na večer, abych tu slávu stihla, ale hned jak přijdu, pomůžu uklidit pekárnu, slíbila si v duchu Lotynka, zatímco si pochutnávala na těch dobrotách.
Po výtečné snídani Lotynka vyskočila zpátky za komín, z komína na střechu a po hřebenech střech pádila na náves, aby se podívala na pouť. Nebyla jediná, ba naopak by se dalo říct, že na pouť dorazila celá vesnice. A že bylo co obdivovat. Pro děti tu byl kolotoč, který jeden z komediantů roztáčel, za ním se tyčila řada houpaček a hned za nimi byl stánek s dobrotami. Lízátka a turecký med, gumové pendreky a cukrová vata! Zejména na cukrovou vatu se tvořila dlouhá fronta a mlsné děti odcházeli s pusou zalepenou od vaty, ale oči jim zářily štěstím.
Jak myška Lotynka pozorovala stánek s dobrotami, dostala i ona tuze velkou chuť na kousek výtečné cukrové vaty. Nenápadně tedy sklouzla pod plachtu a těšila se, zda alespoň malý kousíček uloví. Jenže zrada. Pod plachtou už seděla a ládovala se cukrovou vatou ta největší a nejtlustější kočka, jakou svět viděl. Ano, byla to Berta. Hned co spatřila Lotynku, vyrazila za ní. Je až s podivem, jak taková velká koule jako Berta dokázala vyrazit a běžet tak rychle. Lotynka na nic nečekala a vyrazila směrem k pekárně, aby se schovala v pelíšku za komínem. Berta se však mocně odrazila, skočila a dopadla přímo před Lotynku. Lotynka se lekla, hbitě otočila a už si to pelášila na druhou stranu, k přístavu.
Tak ty dvě spolu běžely po návsi, kolem školy, pak kolem kadeřnictví, prodejně s proutěnými košíky, rybářství, a to už byly na molu v přístavu.
„He, he, he“ potutelně se pošklebovala Berta.
„Za chvíli budeš u moře a nebudeš mít už kam dál utíkat“ prohlašovala sebevědomě.
Jenže Lotynka, celá strachy bez sebe rozhodně u moře zastavit nehodlala. Běžela po molu dál a dál, až na jeho samotný konec, pak hop a skok, naskočila na silné lano, po kterém doběhla na loď. Na lodi vklouzla do podpalubí a schovala se mezi krabicemi, sudy a sítěmi. Nyní již byla v bezpečí. Protože ji Berta však strašlivě prohnala, po kraťoučké chvilce usnula schoulená ve své skrýši.
A jak to bylo dál, si povíme zas příště. Tak co, jste zvědaví?