Po probdělé noci a celém dni stráveném na Hlubokém jezeře, jsem měl večer již co dělat, abych neusnul. Oči se mi samy zavíraly, hlava těžkla a celé tělo bolelo. Viděl jsem se v posteli. Představa měkké slámové matrace, vyvětraných, načechraných peřin a příjemný jarní vzduch proudící polootevřeným oknem do pokoje byla nanejvýš lákavá. Možná by mi někdo z přátel Zaifirův příběh zítra převyprávěl, napadlo mě, zatímco jsem seděl na posteli a pomalu prohrával svůj soubor se spánkem. V tom však zazněl otcův hlas:
„No je čas jít a naplánovat …“
„Jasně, naplánovat!“ rozesmála se máma. „Vidím v živých barvách vaše plánování,“ nepřestávala si z otce utahovat. „Dáme si ještě jedno, nebo rovnou dvě?“ pokračovala až se popadala za břicho a předsíní se linul její hlasitý, vysoký chichot.
Otec se pousmál: „Dobře, tak je tedy čas jít si pohovořit s přáteli.“ Na to jej máma políbila na čelo: „dobře se bav, ale moc dlouho to dnes neprotahuj, potřebujete se oba vyspat.“ To už jsem byl nastoupený u dveří, zcela připraven k odchodu.
Taverna U Kapitána byla opět plná života. Téměř všichni obyvatelé Osady Naděje již obsadili svá obvyklá místa a prakticky každý se již dočkal prvního čerstvě natočeného, náležitě vychlazeného piva. Rychle jsem zamířil za krb a hledal děda Zaifira. Seděl jako obvykle, nohy natažené na štokrle, pivo a dýmku, v každé ruce jedno. Byl zamlklejší, než bývalo zvykem. Dokonce mi přišlo, že se nenápadně mračil. Pravděpodobně kvůli své únavě jsem dnes nebyl nejtaktnější. Nebo že by to byla zvědavost? Každopádně zcela bezprostředně ze mě vypadlo, jestli dnes bude pokračovat ve svém příběhu.
Zaifir sebou cukl. Očividně jsem jej vytrhnul z hlubokých myšlenek. „Ach áno, áno“, pousmál se. Mohl bych vám povědět, jak to bylo dál, alespoň přijdu na trochu jiné myšlenky a důkladně se šibalsky usmál. Upil piva a zeptal se, ve které části příběhu usnul.
„Nuže dobrá, zodpovím vám otázku, kde se draci setkali. Tuším, že všichni jste si již domysleli, že to bylo právě zde. Ano, všichni čtyři draci – Glasemerald, Gromsappire, Deargneade i Soilerstail, ti všichni se setkali právě tu. Začal zuřivý souboj. Proti sobě stály síly živlů. Oheň proti vodě, země proti vzduchu. Deargneade chtěl sežehnout plameny Glasemerada, ten však vytvořil hory, aby se o ně plameny roztříštily. Soilerstail stvořil vichřici a poslal ji na Gormsappire, ten však stvořil oceán tak hluboký, že se v něm bylo možné před vichry ukrýt.“
„Až byli bojem znavení a země plná pohoří, sopek, gejzírů, moří, obloha plná mraků, stalo se, že Glasemerald, drak země, dokázal smrtelně zranit svého pradávného nepřítele Deargneade. Ohnivý drak Deargneade se s ohromným řevem řítil z oblohy, sražen a smrtelně zraněn. Dopadl na zem a svojí vahou vytvořil obrovitý kráter. Než vydechl naposledy, vytvořil ze svých posledních magických sil stvoření, jejichž srdce planula ohněm. Stvoření, která se měla schovávat, dokud nenabydou dostatek sil, aby pokračovali v boji. Duši jim očaroval silou a agresí. Tak dal drak vzniknout pradávné rase Orků, mocných, nebezpečných, i když ne nejbystřejších válečníků.“
„Ostatní draci si uvědomili svoji smrtelnost. Po vzoru Deargneade, který vydechl naposledy, vytvořili i oni stvoření, kterým vdechli život. Glasemerald, drak země, stvořil trpaslíky. Domníval se, že menší tvorové se dokáží ještě lépe schovávat a nabírat síly. Do vínku jim dal bystrost a znalosti, jak hledat, dolovat a zpracovávat rudu v zemi. Trpaslíci se tak staly kovkopy, zručnými kováři i zlatníky. V boji se spoléhali na ta nejpropracovanější brnění a kladiva. Avšak probudila se v nich i hamižnost a touha hromadit majetek.“
„Drak Gormsappire, když spatřil, jak si ostatní počínají, rozhodl se jít jinou cestou. Stvořil elfy a rozhodně neměl v úmyslu je skrývat. Vysocí, sliční, nádherní elfové měli za úkol osídlit zemi. Aby tak mohli učinit a bránit se, dal jim drak do vínku schopnost čarovat. Brzy se naučili perfektně vládnout magií vody. Jako jediní mágové jim tato skutečnost stoupla do hlavy. Stali se tak mocnými, nádhernými bytostmi, které však pohrdaly ostatními tvory. Nejednou se jim vymstilo podcenit nepřítele.“
„Nakonec i drak Soilerstail přistoupil na novou taktiku. Inspirován ostatními spojil magii a zákeřnost a vytvořil temné. Temní, toliko podobní elfům, vládli magií větru, schopni vyvolávat vichřice, blesky, tornáda a jiné pohromy. Byli jako stín elfům. Kde se v lesích usídlili elfové, tam se v jeskyních usídlili temní. Kde na jezeře lovili elfové ryby, tam je temní pozorovali z bažiny. Zákeřně útočili, když vycítili slabost, nebo měli moment překvapení na své straně. Tiší a smrtelně nebezpeční.“
„Poté draci zmizeli a zanechali své potomky svému osudu. Ptáte se, kam šli? To nikdo neví jistě. Říká se, že zemní drak si vyhloubil sluj pod tou nejvyšší horou a tam dodnes spí. Stejně jako drak vody, který se uchýlil do jeskyně na dně moře. Drak větru odlétl neznámo kam. Jisté však je, že ani v tomto okamžiku neovládli draci magii života úplně dokonale. Útržky stvořitelské magie se spojily a bez zapříčinění draků vznikli lidé. Jak se ukázalo měli od každé rasy nějakou vlastnost. Od orků část agrese, od trpaslíků něco málo z hamižnosti, od elfů domýšlivost a od temných zákeřnost. Pochytili však i něco užitečného. Lidé byli dalšími bytostmi schopné vládnout magií. Když si každá z ras našla své místo k žití, začala příprava na nevyhnutelnou, zničující válku.“
Zde přestal Zaifir vyprávět. Všichni jsme seděli, oněmělí úžasem. Čekali jsme vše možné. Očekávali jsme, že bude přerušovat své vyprávění, škádlit nás, naoko usínat. Ale ne, nic z toho se dnes nestalo, dnes nám převyprávěl příběh od začátku do konce. „No musíte mě teď omluvit“, promluvil opět Zaifir. „Tak dlouho jsem žvanil, že mi z toho došlo pivo a vyschlo v hubě.“ Prohlásil a z plna hrdla se zasmál. Ano, tohle byl zase ten starý, bodrý, všemi dobře známý Zaifir, kterého jsme tak moc zbožňovali.