Děd Zaifir si poposedl v křesle, aby si udělal náležité pohodlí a dvakrát silně potáhl ze své dýmky. Kouř držící se v rohu taverny nás dusil, avšak navozoval záhadnou, závojem opředenou atmosféru. Pohledem poměřil všechny přítomné okolo krbu a hlubokým, klidným hlasem se rozvážně pustil rozplétat příběh o stvoření světa.
„Nuže poslyšte vy malá sebranko zvědavců příběh o stvoření světa. Vše, co potřebujete vědět je zapsáno ve hvězdách,“ pronesl Zaifir a dlouze se odmlčel. Nechápavě jsme se dívali jeden na druhého, snažili se zjistit, zda-li někdo z nás pochopil o co běží. Zaifir uměl vyprávět, věděl, jak navodit tu správnou atmosféru, jak v nás vzbudit pozornost. Takže jen co začal vyprávět, začal i se svými triky. Začít a přerušit, odběhnout si, něco nedoříct a za chvíli jsme byli naplněni zvědavostí až téměř k nevydržení. Nespěchal, získával si publikum. Dokonce si ještě dovolil zavdat piva, než pokračoval v příběhu.
„Nuže, kde jsem přestal?“ zeptal se ledabyle děd Zaifir. „Hvězdy! Odpověď je ve hvězdách,“ přerušili jsme jej prakticky jednohlasně. „Vskutku, hvězdy. Máte pravdu zvědavci. Až příště budete venku po setmění, zvedněte hlavy a důsledně zkoumejte veškerou podívanou, kterou vám hvězdné nebe připravilo.“ Měl jsem ohromnou chuť vyrazit ven sledovat hvězdy hned teď, ale to bych přišel o pokračování příběhu, který byl stále ještě na začátku. Příběhu, který nám dával stále více otázek a žádné odpovědi.
„Ale víte vůbec kde se hvězdy vzaly?“ to už byla pouze řečnická otázky, dále neměl v plánu nás napínat. Měl nás přesně tam kde zamýšlel, doslova přilepené na jeho rtech, dychtivě očekávající každé další slovo. „Dávno, pradávno před první hvězdou existovala pouze temnota. Všepohlcující tmavá prázdnota nemajíc ani začátek, ani konec. V té prázdnotě spolu zápasily dvě síly. Rithábhach, síla života, měla moc tvořit. Leirscritis, síla zkázy, oplývala mocí ničit. Když Rithábhach stvořil hvězdu, Leirscritis ji nechala zhasnout. Pakliže Rithábhach stvořil planetu, Leirscritis jí roztříštila na statisíce kousků. Nekonečný souboj, v němž ani jedna ze stran nemohla zvítězit, ani prohrát.“
„Stalo se však něco, co ani Rithabhach ani Leirscritis nezamýšleli. V každé vytvořené a zničené hvězdě, planetě, kometě, mlhovině, zůstal zlomek síly života i zlomek síly zkázy. Po nekonečně dlouhém zápase se vlivem tříštění jejich energií začaly hvězdy i planety, komety i asteroidy či mlhoviny samy tvořit a zanikat bez jejich zapříčinění. V nekonečném prostoru již nemohly Rithábhach s Leirscritis zápasit, bylo to i nad jejich síly.“
Zaifir se odmlčel a zaklimbal v křesle. Vyděšeně jsme zaskočeni hleděli, jestli to myslí vážně, že si opravdu teď usne a nechá nás plné otázek a touhách po pokračování. Ale to by nebyl děd Zairif, aby si z nás neudělal dobrý den. „Lekli jste se?“ zasmál se z plna hrdla a upil piva. „Tak … první, kdo přišel s nápadem, jak přemoci svého odvěkého soupeře byl Rithábhach. Stvořil k sobě dva pomocníky, aby každého z nich vyslal na jinou stranu. Aby mohli létat, daroval jim křídla. Aby mohli tvořit daroval jim srdce z drahokamu, do kterého dokázal ukrýt zlomek své moci. Aby je nebylo snadné zničit daroval jim šupiny, tvrdé jako ten nejpevnější kámen. Tak vznikli první draci.“
„Glasemerald, drak života, dostal srdce ze zeleného smaragdu. Do něj ukryl Rithabhach element země a přikázal drakovi: Leť, tvoř země vhodné pro další život, kterým zaplníme veškerý prostor. Ať konečně zvítězíme nad zkázou.“
„Druhý drak života, Gormsappire, dostal srdce z modrého safíru. Do něj ukryl Rithabhach element vody a přikázal drakovi: Leť, vytvoř potoky, řeky, jezera, déšť na tolika planetách, co jen dokážeš. Připrav nekonečný prostor pro další život. A oba draci se rozlétli každý na jinou stranu, jak bylo zamýšleno.“
„Leirscritis hořce žárlil. Zmítán vztekem a ponížením rozhodl se nenechat život zvítězit. Po vzoru Glasemeralda vytvořil vlastního draka, draka zkázy, aby navždy pronásledoval svého protivníka. Jako srdce použil rudý granát, kterému přiřkl element ohně a ničení. Pak promluvil: Leť Deargneade a všude tam, kde uvidíš zemi, vytvoř sopky, zaval zemi lávou a spal ji. Život nesmí zvítězit.“
„Poté našel sílu stvořit druhého draka zkázy, mocného Gormsappireho protivníka, zlomyslného Soilerstaila. Jeho srdce tvořil čirý křišťál. Zmítaný elementem vzduchu pustil se za protivníkem, aby vichřicí vysušil rybníky a jezera, odvál déšť a suchem sužoval země.“
„To byl okamžik kdy se nekonečný zápas mezi Rithábhach, silou života, a Leirscritis silou zkázy, stal počátkem války mezi životem a zkázou. Zrození draci konali své úkoly, přetahovali se o každý kus země. Tu bojovali chytrostí, tu rychlostí a někdy nezměrnou, neskutečnou silou. Celé věky proběhly a nic se na koloběhu událostí nezměnilo, až do okamžiku, kdy se všichni čtyři draci setkali na jednom místě.“ Místo pokračování se ozvalo chrápání. Teď už si děd Zaifir srandu nedělal. Pivo ho zmohlo a usnul. Bleskově se strhla diskuse: „Na jakém místě se potkali? Co když to místo je tady? Mám ho vzbudit?“ ano, to byla nejzásadnější otázka, máme Zaifira vzbudit, aby pokračoval? Než se však kdokoliv z nás odhodlal k takovému odvážnému činu, zvolal Kapitán, že pivo došlo, další várka bude připravena zase zítra. Všichni se začali potácet z taverny a my museli také. Prý je nejvyšší čas jít spát. Už vidím v živých barvách, jak dokážu uklidnit myšlenky a jen tak usnout. A skutečně, tu noc jsem téměř vůbec nespal.